Nerada ruším, ale hoří

Ničivé plameny už zachvátily obrovská území. Statisíce lidí se dusí, hynou rostlinné a živočišné druhy. Média by měla přibližovat, nicméně vzdalují. Děs se odehrává tak daleko, že se nás nedotkne. Nejspíš.

Pralesy a krajina v Indonésii lehají popelem, satelit NASA odhalil přes sto tisíc požárů. Tradiční shrnutí situace pro našince se nese v tomto duchu: "Třetí svět zase něco podělal a sám si za to může, ve vyspělých státech by se nic podobného nemohlo stát a buďme rádi, že žijeme tam, kde žijeme. Rozumný, citlivý a pozitivně myslící Evropan si tím nebude přitěžovat na duši, když stejně nevidí do karet hráčů a ze své pozice nic neovlivní…" Je to jisté? A nepřišlo vám někdy divné, proč nám v dnes tak informačně vyspělé době ty karty okamžitě neukazují? A co vlastně bývá dříve – nezájem lidí, nebo nezájem někoho, kdo tahá za nitky a řídí média a tedy to, co půjde na přetřes?

Indonéské i světové zdroje jasně říkají, že příčin požárů je více a nitky vedou i do nejvyšších pater světově vyspělé ekonomiky. Obří korporace, zamořující území palmovými nebo akáciovými plantážemi, nevlastní místní obyvatelé, to dá rozum. I když ti nejníže postavení místní zemědělci škrtli často osudovou sirkou, zisky z neštěstí půjdou hlavně spekulantům s pozemky a jiným přeborníkům na byznys. A my jsme jejich ovečky, jejich vděční spotřebitelé. Drtivá většina z nás odebírá jejich zboží po kilech ročně, jelikož je levné. Oni nám ulehčují život, my je za to máme rádi a jsme členy jejich fan klubů na sociálních sítích (ale to víte, že ano - proč si např. myslíte, že jsou ty nejlákavější dobrotky poslední roky cenově při zemi?). Že je v roli ještě kdosi třetí a ten zákonitě musí utřít nos, je smutné, ale historicky se opakující pravidlo. Nicméně přesto…!

Přesto věřím, že se lidstvo vyvíjí a kamsi posouvá. Století za stoletím ubývá násilí a přibývá inteligence a osvícených myslí, které vnímají ve vyšších souvislostech. Prosím, využívejte média nejlépe, jak umíte. Jedinečnou křehkou krásu Indonésie máte na monitoru jako na dlani. Co vše se může stát i nám, až tato krása během mžiku zmizí, lze vyčíst ze solidních zdrojů také. Nejsme už jen manipulovatelné ovce. Můžeme sledovat, reagovat, měnit svůj životní styl od přímočaré jednoduchosti a chtíče k radosti z hlubších hodnot. Smíme jednat, můžeme se ozvat. A když se nás ozve dost, pohneme vláknem, vedoucím k jádru - k ohnisku.