Hra o konci světa

Už je to zase tady - za pár hodin nastane konec světa. Patříme ke generaci, která má jedinečnou příležitost být u konců světa hned několikrát. Co to s vámi "předtím" dělává? A chcete si zahrát "co by kdyby"?

Nový světLucie Paceltová

Všichni to víme, na 21. 12. nám to "pěkně spočítali" Mayové. Onehdá o půlnoci na Silvestra 1999/2000 se také mnozí obyvatelé planety dost zapotili a v osmesátém šestém zase profrčela sluneční soustavou v rámci tradice (co 75 let) obávaná a neštěstí zasévající Halleyova kometa. Pak některé roky vytahovali depresivní věštci různá zmlžená proroctví Sibylly nebo Nostradama - vyplnilo se mnohé, jen ta Země pořád ne a ne vybuchnout... Grandfinále o soudném dni je zajímavá celosvětová hra, jež spojuje národy, nemyslíte? Pojďme ji hrát také a zamysleme se, jak bychom se světem a sami se sebou zúčtovali, kdyby byl dnešek naším posledním dnem! Jsem na tahu.

Nejprve se myšlenky kmitají jen tak po hladině. Přijde zlost proč jsem se teda, do prkvančic!, zdobila se vším tím cukrovím, načež začnu zpytovat svědomí: Tak třeba domácnost jsem mohla častěji gruntovat, leštit a pidlikovat. Mno, mohla, ale tento malý černý puntík mě nemrzí. Klidně si vezmu do hrobu vzpurné heslo, že obydlí je tu proto, aby mi ku prospěchu sloužilo, nikoli proto, abych sloužila já jemu. A teď mezilidské vztahy, to je šlechetné téma! Kolikpak pochroumaných přátelství a kolik restů váznoucí komunikace stihnu za těch posledních pár hodin vyžehlit? Hádám tak dva a budu dobrá. Kurnik, aspoň tu blbou domovní nástěnku bych mohla ozdobit pohlednicí, pěknou stužkou, ať vnese trochu vlídnosti do fádní chodby! Už se na to chystám měsíc a stále to odsouvám, přitom taková drobnost. Tolik roků se učím přivyknout životu ve městě a tak malého pokroku jsem dosáhla! Necítím v tom mraveništi a v hektické  šedi domov, jde jen o milé, ale dočasné hnízdo. Snívala jsem, že odtud jednou vzlétnu zpět blíže přírodě, na venkov, jako dřív. Ale co už, vždyť zítra bude 21. 12. ...

Kecy v kleci! Na konci světa nemá smysl brečet nad rozlitým mlíkem. Vypnu mozek, ať si myšlenky dělají co chtějí, vždyť je to naposledy............. Jako bych z dálky slyšela štěbetat jesenické ptáčky. Bzučí včely v líném teplém dni, láká je omamná vůně lipových květů. U dřevěných vrat se protahuje mourovatá kočka Pepina a slunce jí sálá přímo do kožíšku... Psi si hrají na louce, běhají tu všichni čtyřnozí kamarádi, kteří mě kdy provázeli životem... Pak je tu to líhnutí kuřat. Většina z nich už je ze skořápky venku a směšně hopkají kolem kvočny. Vajíčka, která zbyla ve stéblech sena, byla nejspíš neoplodněná nebo se v nich zastavil vývoj. Ale pozor - z jednoho z nich se ozvalo pípnutí! A další. Taky ťukání malého zobáčku. Vzala jsem vajíčko do dlaní, přiložila je k uchu. Píp, píp, nemůžu ven! Pomozte mi! Píp! Život. Vězněný život v nesnázích. A já ještě malá holka, mám strach, že když vajíčko rozklepnu, ublížím tomu kuřátku, nevím co dělat, abych nezpůsobila smrt. Snad si dokáže pomoci samo? Ťuk, ťuk, píp. Čekám, poslouchám. Píp, píp. Nešťastná, netrpělivá, prosím, aby odněkud přišla záchrana. Ale přišlo jen ticho --- Asi za hodinu jsem vajíčko rozbila, choulilo se v něm pěkné žluté tělíčko. Mrtvé. Proč? Kvůli komu...? Raději myslet na zvuk kytarových strun! A na housle a flétnu, na moji autoharfičku. Vidím obrázky, co se mi rozrůstají pod tančícími pastelkami... Za všemi těmi scenériemi se ale v duši smutně dívají oči mého milého a udivená očka mé malé dcerky. I když na ně před zkázou světa myslet nechci, protože to nesnesitelně bolí, stejně je doopravdy všechno ve mně jen o nich dvou! Končím tuto hru, protože bolí.

A až do morku kostí si uvědomuji, že smysl má jen pokorná vděčnost za poznání lásky a každodenních zázraků. A jestli se Země bude zítra zase točit dál, smyslem mého konání bude jedno: učit se a hledat v sobě co největší sílu, abych mohla pomoci co největšímu počtu ťukajících a volajících o pomoc.

Lidé dobré vůle, přeji vám krásné prožití svátků vánočních.