"Chladnouši" a "Buzny"

Jsem konsternována, že ještě ve 21. století si středoevropané dovolí použít v článku výraz „buzna“. A protože nedávno byl Den proti homofobii, přispívám k této celospolečenské bolístce svým názorem.  

Bůh je jednoduše láskaLucie Paceltová

Předem avízuji, že se zde nemíním zabývat křiklavým každoročním "karnevalovým průvodem“ Prahou. Někteří extrovertně založení lidé z řad minoritně orientovaných tímto sice poskytují veřejnosti travesti šou zdarma, ale nic víc, než estrádu v tom nevidím. Neuráží mě, ale bohužel  v ní nenalézám ani žádný hlubokomyslnější vzkaz lidstvu. Leží mi na srdci běžní homosexuálové a lesbičky, z nichž někteří jsou moji dobří přátelé, takže informace o nich si nevycucávám z prstu: Jde často o nadprůměrně nadané a inteligentní jedince, snažící se žít nenápadně a v klidu. Věnují se své práci, ve které obvykle vynikají, pomáhají tu a onde, jsou toletantními a chápavými kamarády. Takže když se o ně začne značně nevybíravě otírat např. bloger Skramlík, mává mi před očima rudým praporem! Nikdo nebude bezdůvodně osočovat lidi, které mám ráda! Vše podle mě vystihuje termín „homofobie“ samotný, problém se sebou samými totiž nemají homosexuálové, trable s jejich vstřebáním v mozku máme leda tak my, s opačným pohlavím obcující majorita.

Co jsem si všimla, s homofobií se potýkají dvě skupiny občanů: dělím je na burany a moralisty.

1)      BURANY poznáte snadno, mají totiž nutkavou potřebu podrážděně opakovat otřepané stereotypy, kdykoli na téma homosexualita narazí. Nasadí štítivý výraz a skřivenými ústy cedí: „Zvedá se mi kufr při pomyšlení jak to dělají!“ atd. Tyto fráze omílají skutečně pokaždé, když se téma mihne, jsou jako na klíček. Nejčastěji mají podobu tzv. „chlapáka“ – to jsou individua, která na veřejnosti obvzláště mužně kráčejí  (asi aby budili dojem, že jim v normální chůzi překáží  nadměrně vyvinuté mužství) a při řeči mívají podmračený, až osudový výraz. Vyslovují důrazně, mnohdy ještě sevřou pěst, jsou to zkrátka hrdinové jako z akčních filmů. Mám čurdu z toho, že je nikdy nenapadlo konstruktivní řešení jejich neustálého „zvedání žaludku z buzen“, totiž přestat si konečně detailně představovat to, co se jim nelíbí. Taky si nepředstavuji, jak jím chobotnice a rybky i s hlavou, kdykoli procházím kolem specializované restaurace, ani si nevracím krutou bolest vrtání zubů, spatřím-li v novinách dentistu. Den mi pak probíhá mnohem veseleji, nemasochisticky řekla bych. A naši čtyřprocentní  bližní mívají podobný přístup jako já. Ještě jsem neslyšela homosexuála, že by se pohoršoval nad sexuálními praktikami „chladnoušů“…

2)      MORALISTÉ jsou lidé mnohem kultivovanější a tolerantnější, většinou jde o křesťany. Z homofobie ve svých duších se vesměs nevymanili, nicméně mají v historické bitvě s ní jeden nesporný klad: díky jejich staletí vžité tendenci uctívat vyvolené autority a vůbec  pravidla byli první velkou masou, která přestala homosexuály štvát jako lovnou zvěř. Prostě v posledních desetiletích hlavy pomazané pravily, že homosexuálové jsou nešťastní nemocní lidé, nicméně lidé jako všichni ostatní – a ovečky to přijaly. Alespoň v kulturních zemích se děje tento mírový scénář, v rozvojových zemích jsou věřící stále ještě burany, házejícími do tvrdé hroudy zmačkaným Bohem jako kamením a takto – ve jménu Božím – ubližují beztrestně a s chutí, stejně jako u nás za ne tak starých časů. Moralisté se snaží zpracovat fakt, že je někdo odlišný, tím, že o „těch jiných“ dlouze píší a diskutují. Snaží se přijít na to, jak že to Bůh s homosexuály myslí a co o nich pravil a obvykle na to i přijdou (…?!), čímž se uklidní. Několik těchto odborných katolických názorů, podložených větami z Písma (psaného zase kdysi lidmi), jsem četla či slyšela. Mno, na tak konzervativní instituci je to velký pokrok, nicméně bude zřejmě trvat ještě několik generací, než se dostanou dál, než k soucitnému konstatování, že homosexuálové jsou porouchaní a je třeba jim pomoci. Známý fakt, že homosexualita je mnohem starší než lidstvo a Bůh ji s klidem sobě vlastním nadělil už zvířatům, tudíž jde o přirozený jev,  jim moc pod nos nejde. Nechci se ale církvi vysmívat! I zde mám totiž řadu přátel či známých, kterých si velmi vážím pro to, co vše dělají nezištně pro ostatní. Jestliže jejich víra z nich udělala tak charakterní a silné bytosti, pak je to dobrá víra. Právě z obdivu k těmto konkrétním lidem jsem už roky posluchačkou a členkou klubu radia Proglas, ač poslední dobou poslouchám raději v podstatě už pouze jejich kvalitní hudební pořady.

 Také chci vyslovit ještě svůj čistě subjektivní, a uznávám diskutabilní názor na populární téma homosexuálové a adopce dětí. Použiji oblíbený příměr, že se zvedal kufr mně, když mi loni moje katolická známá líčila, jak byla s celou rodinou protestovat v průvodu proti tomu, aby homosexuálové mohli vychovávat děti. Zrovna ona, která má v bytě permanentní binec a muž ji - fyzicky postiženou bezbrannou ženu - fackuje a vzápětí prosí, aby to na něj neřekla v komunitě!? To bylo vážně absurdní! Celkově jsem alergická na sladké řeči, že rodina s tatínkem a maminkou = záruka harmonické výchovy. To ani omylem! V dnešní době rozvodů, hádek a konzumní prázdnoty je funkčních pohodových rodin poskrovnu. A někdy je mnohem funkčnější částečná rodina, kde tatínek nebo maminka chybí, je to zkrátka individuální.

 Pracovala jsem s ústavními postiženými dětmi, některé nebyly „ničí“. Rodiče většinou zvěstní, ale absolutně se nezajímající. Nebo taky přišli po letech jednou, nabulíkovali nadšené dětské duši, že začnou chodit pravidelně, a už se víckrát neukázali (náhodou dva případy tohoto druhu, které jsem za svou nedlouhou praxi zažila, se týkaly Romů, zdůrazňuji – náhodou, jak jinak). My, vychovatelky a sestřičky, jsme pak celé dny přihlížely, jak se takové dítě nelidsky trápí, jak jede psychicky nenávratně dolů. Utěšovaly jsme jak mohly, marně. Dodnes vidím před sebou holčičku, jak se křečovitě drží umyvadla a není ani schopná vyčistit si zuby, jak s ní už půl hodiny zmítá pláč a křičí po mně: „Chci maminku! Proč si mě nevezme domů? Proč nepřišla?!“ Po takovém zážitku mi nezbylo nic jiného, než přestat poslouchat mluvené pořady Proglasu s jeho úvahami o tom, jak moc musejí být skvělí a hlavně s jejich zvyklostmi shodní lidé, co si dítě adoptují a jak příliš chudě jsou vybaveny sebelepší lesbičky. Tak v tomhle nejedu, trpících opuštěných dětí bylo, je a bude mnohem víc, než žadatelů o ně. A zatímco suchaři se rýpou v tom, jak to probíhá v posteli homosexuálů a proč jim dítě nesvěřit (někdy si říkám, že v posteli těchto pitvačů musí být asi děsná nuda), těmto konkrétním dětem je úplně jedno, jakou formu lásky by dostaly, byly by hlavně šťastné, že ji vůbec dostaly – jenže smůla. Moudří rozhodli, že všechno nebo nic, takže na některé vyjde ono nic. Já bych dala opuštěné dítě slušnému homosexuálnímu páru jako každému jinému páru, pokud by k nim chtělo. A že by se mu ve škole ostatní děti smály, protože „děti umějí být kruté“? To je oproti životu v ústavu jen směšně malé zlo. Mimochodem, majorito, měli byste těm vašim krutým dětem dát na zadek, ne jim v jejich manýrech uhýbat a dávat k šikaně tichý souhlas!

Fandím výzkumům, které praví, že homosexualita je vrozená a vnější prostředí ji neovlivní. Tedy polopaticky, že má-li z dítěte vyrůst „chladnouš“, může je klidně vychovávat  homosexuál. Jestli se to potvrdí, zprávu oslavím. A jestli ne, budu i tak zastávat názor, že když z homosexuály adoptovaného dítěte vyroste stejně jedinečný, talentovaný a ke všemu odlišnému tolerantní homosexuál jako jeho nová rodina, je to krásný úspěch. Země bude mít o jednoho dobrého člověka více. O člověka více, který mohl vyrůst s láskyplným zázemím, ne v instituci. A svatby jakýchkoli dospělých lidí, kteří se mají rádi, ty se mi líbí taky, to dá rozum… Takže - v diskuzi jen do mě! Už se nemůžu dočkat, až na konci utkání přepočítám skóre moralisté versus burani!

 PS: 24. 5.: Děkuji za příspěvky nejen v diskuzích, ale také na FB a především za obsáhlé a podnětné mejly. Nejsem žádná aktivní bojovnice za práva homosexuálů a tímto blogem s tématem zřejmě končím, nicméně jsem ráda za rozšíření mých i vašich obzorů. Došla jsem souhrnem k těmto závěrům:
1) Opět se mi potvrdilo, že kultivovaní věřící lidé se staví k mému názoru shovívavě a také jejich ve více bodech odlišné a tradici ctící názory sdělují nedirektivní a slušnou formou. Což cením.
2) Čím starší diskutující, tím větší je pravděpodobnost konzervatismu. Nicméně překvapila mě i výjimka muže v letech s aktuálním přehledem a efektními detailně vypracovanými názory, včetně za jistých okolností svěření dětí homosexuálům.
3) Ať už stojíte názorově KDEKOLI v širokém spektru možností, lze si najít pro to vaše konkrétní stanovisko nějakou odborníkem PODLOŽENOU STUDII. Ale platí, že kdo osobně poznal blíže konkrétní harmonický homosexuální pár a prožil si, jak moc jsou v podstatě jako my, ten vyhledává spíše nejnovější poznatky z praxe (myslím hlavně co do svěření dětí), ve kterých veškeré  - ač rozumně působící - protiargumenty konzervatistů padají. Zatím je nás, myšlenkově otevřených a historií nesvázaných lidí, málo. Ale z řad mladých přicházejí se stále noví.