O prezidentovi a jeho hanobení

Ti komunističtí poslanci mají svým způsobem pravdu. Měli bychom se vyjadřovat slušně. Vadí na tom někomu něco?! Mno...

Podle pana Ondráčka polečnost ještě není na svobodu slova zralá. Takže nás povede přesně mezi vyznačenými pásy jako kdysi, má zkušenosti z dob režimu...

Ach, ano. Řeč může být zdrojem krásy. Proto si nenechme kultivovanost bez vulgarit přikazovat, přistupme k ní dobrovolně a semkněme se co k bratru bratr! Je tolik pěkných slov, jež něžná roucha mají! Řeč i písmo může znít jako struna loutnová, byť bychom popisovali krutosti chána Pelichána či lůno skylly strašlivé svým štěkotem. Zkusme opisem a libozvučně popsat, jak se chová náš pan prezident, jak komunisté a kmotři ve vládě. Pohovořme si o jejich rozšafné rozkošatělosti. Cho chó, ti naši naši kverulanti! Nevzbuzujme již jadrným argotem něčí uzardění.

Výjimku v oblasti mluvnice české tvoří pouze tak řečený šrapnel, cimmermanovci vědí. Takže, milý pane prezidente - ale ne, ovládnu se. Mám malé děti a nemůžu si dovolit jít sedět. Dere se to ze mě, leč nezavdám nepřátelům záminku k útoku, nepožehnám rozkazu sevření pro jejich pařáty, stále více svírající naše hrdla.

A přece to sem napíšu!

Milý Miloši,

předem mého dopisu bych Vám chtěla sdělit, že tři tečky tři tečky tři tečky tři tečky tři tečky tři tečky tři tečky!!!