Je nutné dát psa ve jménu dítěte "pryč"?

Stále se najde mnoho lidí, kteří se psa po příchodu dítěte do rodiny zbaví. Zodpovědnější mu najdou nový domov, tupouni psa vyhodí či utratí. Někteří mají pro tento čin více či méně "dobrý důvod", jiní psa vymažou ze svého života "preventivně". Tak tato skupina si teď moc nepočte! Blog je určen pro majitele psů, kteří shánějí informace o tom, jak soužití dítěte a psa vyladit do pohody.

Nebezpečná šelma...?Lucie Paceltová

Můj předchozí článek spustil vcelku pozdvižení. Nadšení nadávači a obviňovači si zgustli, a to je dobře. I od toho diskuze jsou, dokázat si na přiznaných chybách autora vlastní skvělost, s tím počítám. Popisovaný případ beru jako drobnou příhodu, která bude v běhu dní přebita mnohem zajímavějšími událostmi a je mi až líto lidí, kteří žijí tak při zdi, že jim podobná událost vydrží jako hlavní téma ke kafi do příští pětiletky. Dodám snad ještě jedno: Že mi pes vyjel po dítěti, není v tomto konkrétním případě ani tak problém mezi těmi dvěmi. Chyba je v tom, že ať už Jimmyho vedlo k chňapnutí nutkání vychovávat nebo náhlá silná bolest, měl nechat řešení na mně. Tato oblast působnosti (=řešení krizí) vždy patřila a nadále bude patřit mně, paničce! Pes mi vlezl do zelí, což budu řešit tak, že na procházkách a při každodenních situacích znovu důsledně procvičíme poslušnost a k tomu oprášíme pár nepoužívaných povelů. Nebaví mě to, mám ráda spíš pohodové dorozumívání a v situacích, kde to lze, dávám psům relativně velký prostor k vlastním rozhodnutím a samostatnosti, abych měla klid na přemýšlení nebo práci. Prostě miluju psy, které můžu hodně hladit a vnímat jejich přítomnost, ale nemusím jim furt lajnovat život jako na vojně. Ale je nutno znát hranice! To, že si Jimmy dovolil k Andělce tak radikální "výchovný krok", svědčí o lehké korozi mé autority. Což je vzhledem k mým výše zmíněným názorům na výchovu psa čas od času očekávatelný, leč napravitelný renonc. Takže nastanou pochodová cvičení u nohy nebo přesně vedle kočárku, okamžité striktní posílání pryč při somrování a další pakárny a hádám do čtrnácti dnů zase bude dobře. Tečka.

Nyní k novému tématu: Několik čtenářů se mě ptalo, jak konkrétně jsem postupovala při přípravě psa na příchod nového malého člena smečky. Řeší prý podobný problém a každá rada dobrá. Pokusím se to tedy shrnout v hlavních bodech:

1) Ideální je, pokud jste na budoucí podobu domácnosti s miminkem mysleli už při pořizování psa. Když odoláte pokušení a nezačnete s tím roztomilým štěňátkem spát v posteli, je to paráda! Protože co se jednou dovolí, to by mělo zůstat povoleno trvale, tak bacha. Pes pak bere jako křivdu, když je mu náhle vaše postel zakazována. Pokud jde ještě zákaz ruku v ruce s tím, že se v posteli začne vyskytovat na původně právoplatném pejskově místě škvrně, je zatlučen první velký hřeb k žárlivosti, závisti nebo i zlobě. Totéž platí o vstupech do některých místností. Zavčasu si promyslete, kde vám pes nevadí a kam by neměl ťapat. Vysvětlete mu od první chvíle, kde jsou hranice. A nenechte se nikdy ukecat veselými a sladkými hrami s posouváním pacek přes práh! Jde o test vaší vůle! O kolik psovi dovolíte posunout se do původně zakázaného území, přesně o tolik vás začne mít v jiných situacích v paži.

2) Pokud nemáte psa jen na ostrahu objektů, ale jako člena rodiny, zvykejte jej od začátku na vše, co souvisí s lidskou civilizací. Kontakt s různými lidmi (včetně těch s berlemi nebo s jinou barvou pleti, mohou být psem diagnostikováni jako "nepřátelé"), střety s různými zvířaty, cestování autem i dopravními prostředky, zvuk pračky, vysavače, petard... Až přibude miminko, měl by už být pes na všechny ostatní stresory zvyklý, ať toho nemá moc. Když si přivedete do bytu psa, který žil roky u boudy na samotě, bude v šoku ze schodů, z výtahu, z toho, že po zavrtění oháňkou se ze stolku řítí hrnek a panička zakvílí, že přišli na oslavu narozenin nějací lidé a ti zpívají a tleskají... No první dny jsou jako z hororu, než si zvykne. Do tolika stresorů lépe nemíchat ještě i novorozeně.

3) Štěně nebo mladý pes se s dětmi sžije dobře. Pokud je to ale už starší pán, chce to ohledy a čas. Choďte s ním co nejdéle před příchodem mimča mezi děti, aby si zvykl. Tedy, nejdříve raději běžte mezi dítka starší a hodná, která se umějí chovat ke zvířatům ohleduplně. Teprve až to klape, můžete lehce přitvrzovat, nejdříve z dálky, pak na blízko s náhubkem, zkrátka s použitím selského rozumu. A kdykoli toho bude mít psí pán nebo dáma v letech plné brejle, ať může zalézt někam bokem do klidu. Tato výsada musí platit i později doma. Pelíšek nebo jiné psovo oblíbené místo bude pro dítě tabu a pro psa oáza klidu. Tedy, můj starouš je trochu netypický, vždy se pohyboval mezi mnoha lidmi. Byl tak veden kvůli canisterapii, zvykl si na pohledy mnoha očí, pozornost a hooodně hlazení. Když to nemá, mívá absťáky a svíravý pocit odloženosti. Takže zkrátka musím počítat s tím, že Jimmík je a bude s námi většinu dne, a to v těsné blízkosti.

4) Když miminko v onen slavný den přinesete, ukažte je hned i psovi. Je zvědavý a také považuje seznámení za slušnost. A znáte to, první vzpomínka bývá silná. Takže klídek, vlídná slova, důvěra. Tady bych ráda řekla, že v diskuzi běžně používaný obrat "výcvik k canisterapii" považuji (v mém případě) za nesmysl. Vnímám canisterapii jako filozofii, celoživotní přístup týmu k ostatním. "Tým" je pán a pes, "ostatní" jsou všichni živí tvorové. Věřím, že pes vycítí mé chování k jiným a přejme jej - zatím se mi to osvědčilo. Vychovávám s heslem: "Můžeš si to očichat a dívat se či kamarádit, pokud tomu neublížíš". A takto jsme řešili vše od soužití s dravými ptáky a ovcemi, přes návštěvu zverimexu a okukování morčat v ohrádce, po procházky venku a koukání na srnky, přičichnutí k ježkovi. Děti, senioři nebo postižení jsou pro mě, tedy i pro mého psa, také Boží tvorové, také se s nimi družíme, ale neubližujeme. V tomto souzníme. Poznámka: Vím, že se vyjadřuji příliš umělecky, nikoli suchým popisem. Kdo s chovem psů teprve začná, měl by načíst odbornou literaturu, co které psí gesto, postoj nebo čin znamená. Předejde pletení si psa s člověkem a porozumí bez zbytečného strachu a paniky řeči svého čtyřnožce.

5) I přes velký frmol kolem plen, kojení a koupání si vždy najděte na psa čas! My si to domluvili tak, že když jsem první měsíce nemohla já, věnoval se Jimmíkovi více než obvykle Roman. Povídal si s ním, drbal mu kožich a šeptali si, nechtějí prozradit co. Procházky nejsou jen ty s kočárkem, stále zůstávají i individuálky, při kterých se nezapomeneme pomazlit. Jen on a já jako dřív, nic se nezměnilo. Pro jistotu jsem dala psovi i dárek - splnění jeho dávného snu chodit na volno. Roky jsem o něj měla ve městě strach, že vletí kvůli voňavé fence pod auto, ale už je dost zklidněný a poslušný, tak dostal lehký náhubek a větší svobodu. Pro mě je to také výhodné, když nemusím řešit s Andělkou v šátku nebo v kočárku ještě vodítko v ruce.

6) Pochvala a pohlazení je fajn, také odměna hrou bývá pejsky vysoce ceněna a profesionální kynologové s tím vystačí. Hm, jsem měkkoň, jistím si psí motivaci ještě odměnami ve formě pamlsků. To neva, že už není malý a dávno všechno umí. Láska prochází žaludkem. I při docházení do různých ústavních zařízení jsme nosívali vždycky piškoty a granule. Jimmy je štíhlík a nikdá mi neztloustne, klienty krmení z dlaně bavilo (+je to také součást terapie) a pes se o to víc "do práce" těšil. Není to ideál, ale pasuje nám to.

Tak to by bylo v kostce všechno. Snad jsem někomu pomohla, budu ráda, když mi třeba písnete vlastní zkušenosti do diskuze, na FB, do mejla apod. 

Pac a pusu   posílá tým Lucie, Roman, Andělka a Jimmík