Život si užívám v klidu, protože jsem proti útočníkům ozbrojená!

Fandím mírotvorcům, jsem vlídná jako úsvit rána...a krom toho vlastním zbraň. Tímto blogem vyjadřuji otevřený souhlas s postojem blogera Matějky ohledně zajištění bezpečí sebe sama, rodiny nebo dalších bližních v ohrožení.

Vzpomínka na násilníkaLucie Paceltová

Někdy stačí okamžik a život se nám nenávratně změní. Každý z vás to zažil, stačí si vzpomenout. Příklad číslo jedna: Mě třeba vedly vzpomínky na bolestivé nemoci a těžkou autohavárii k tomu, že jsem později začala pracovat s nemocnými a postiženými lidmi. Nejen ze soucitu, ale protože už jsem taky plula na jejich lodi, stala se z nás dobrá parta a chápali jsme se navzájem. Jestliže je vám jasný příklad číslo jedna, pochopíte možná i příklad číslo dvě - také jde pouze o to, stát se jedním těch, kdo "to zažili", to je celé jádro pudla...

Byla jsem vychovávána s pomocí trampů, knih a přírody. Uměla jsem jako každé správné děcko střílet ze vzduchovky, taky pár figur s bičem a zacházet s nožíkem. Následně jsem na střední zahradnické škole manipulaci s nožem zdokonalila, byla to standardní součást prospěchového hodnocení. Nůž jsem nosila stále hrdě při sobě. Ze zahradnické cti, z praktických důvodů - třeba pro snazší otevření pevného sáčku s cukrem v kavárně, a pro svoji bezpečnost. Ve svých -nácti letech jsem se totiž domnívala, že stačí umět nůž včas vytáhnout a otevřít, což mi šlo. Ale pak jsem jednou musela jít pozdě večer několik kilometrů tmou domů. Žila jsem již samostatně a musela jsem se postarat o mého psa a zachráněná toulavá koťata, všichni už na mě čekali hladoví. Zachumlaná ve svetru, na zádech krosnu, v pohorkách - vážně nic sexy. A stejně mě ten obtloustlý mladý úchylák za Odrama přepadl. Šátek na oči, mlácení, opakované škrcení, roztrhané oblečení a tak dál. Trvalo to dlouho a za tu dobu jsem měla více možností sáhnout pro svůj nůž. Jenže jsem si v tu chvíli uvědomila, že s ním nedokážu ani říznout, natož bodnout. A naopak zbraň by se mohla dostat do rukou tomu sadistickému kreténovi v černém, co si hraje na drsňáka z filmu a přitom neumí ani pořádně zavázat šátek - i po 14 letech si pamatuji jak vypadal. A dodnes také nemám duši v pořádku, ale vypisovat se detailně o hlubokých citech a zranitelných místech zrovna na nejtvrdším iDnesáckém blogu nemíním.

Jestli si myslíte, že tady popisuji něco výjimečného, tak jste úplně mimo. Od té doby si totiž dělám mezi ženami soukromý anonymní průzkum (novinářský talent ve mně dřímal již dlouho) a došla jsem k šíleným závěrům: zkušenost s přepadením či znásilněním, ať už cizím člověkem, někým známým nebo otcem, mají přibližně dvě ženy z deseti. Reálnost těchto čísel mi potvrdila psycholožka z poradny pro oběti domácího násilí, se kterou jsem před rokem a půl mj. kompletovala text k mojí internetové výstavě Rodinná tajemství. Problém je v tom, že o tomto zážitku se jen občas dozví partner, někdy ani ten ne. Mnohdy jsem byla první, kdo vzpomínku slyšel, a to z důvodu mého ujištění o "stejné lodi". A abych byla spravedlivá, vím i o pár případech napadení či týrání muže ženou. Všechno se to děje běžně a napříč společenskými vrstvami, jen čím výše míříte, tím hůře se to dokazuje, inteligenta s dobrou pověstí je riskantní obvinit. Celkově osobně znám ze všech těch hrozných případů jen dva, které skončily na policii, pachatel dopaden v jednom případě, totožnost útočníka byla totiž známá a bydlel jen kousek vedle, tak to poldové "dokázali". Jinak mám ale s orgánem Pomáhej a chraň a zdejším průměrným IQ zkušenosti špatné (to bude někdy na blog Četnické humoresky) a nijak se tedy nepozastavuji nad tím, že jim většina žen přepadení nenahlásí.

Z výše uvedených důvodů jsem ráda, že vlastním zbraň. Po přátelském upozornění pana Matějky nespecifikuji jakou (to by se tak lumpíkům hodilo), pochlubím se pouze, že je velmi hezká, radost ji čistit. Pořídil mně ji před asi 10 lety sokolník a rytíř řádu sv. Huberta Petr Schafer, který vlastní zbraní hned několik a po letech myslivosti, rocích práce v armádě a pak kastelánování a členství v gardě hradu Sovinec umí dobře zaučovat. Žila jsem s ním tehdy stranou od civilizace, v záchranné stanici ČSOP. Ozbrojená jsem se cítila dobře v dlouhých hodinách samoty a nemusela jsem se obávat např. zlodějů vzácných dravců, kteří občas obšťastnili svojí návštěvou jiné chovatele, aby kořist následně prodali (často Arabům). Zbraň se osvědčila také při obraně záchranného chovu valašek černých. Naše ovce napadli jednou v noci psi a zadávili březí ovečku. Bylo to velmi smutné, měla v břiše dvě jehňátka těsně před narozením. Držela se tedy stráž a asi za 14 dní přišli psi zase, tentokrát ve dne. Načapali jsme je, když topili v potůčku mladého berana. Protože jsme ale poznali, že se jedná o psy sousedů farmářů z druhého konce vsi, vystřelili jsme jen nad ně, abychom je zahnali. Sousedské spory v kraji pod horami, kde je třeba si pomáhat, jsou totiž nebezpečné. Psi hned utekli a berana se podařilo po delším léčení zachránit. Se zvířaty je vůbec kříž, coby škodná se tehdy projevovaly i krávy druhých sousedů, které se občas zatoulaly až k našemu domu a začaly okusovat krásné a cenné bonsaje. Na tyhle mlsné huby mi ale bohatě stačilo zapráskat hlasitě bičem a metly domů.

Využití zbraně v pozdějších letech, kdy jsem již žila ve městě, spočívalo zase jinde. Je jasné, že jsem ji nevláčela při běžných klidných denních pochůzkách. Ale když jsem neměla partnera, který by mne večer doprovodil z kulturní akce, nemusela jsem přemlouvat pro mne cizí okolí, ani dávat klamnou šanci nějakému ctiteli, který mi nebyl až tak sympatický - jednoduše jsem mohla jít sama. Cesta zpět byla zajištěná a já se dobře bavila nebo mohla muzicírovat, místo abych musela sedět doma jako pecka. Vybavená jsem také mohla vyrážet sama se psem do přírody. Potřebovala jsem si provětrat hlavu, meditovat v tichu, přespat v lese pod širákem a splnit si soukromého bobříka odvahy. Můj zlatý canisterapeutický pes nikdy nebyl a nebude veden k obraně, případnou obranu bych tedy zvládla za nás oba já. Zbraň se mi osvědčila také v době, kdy jsem dojížděla z velké dálky na ranní služby v domově pro seniory. Musela jsem tehdy každé ráno před pátou procházet od nájmu k zastávce noční parkovou cestičkou, přičemž nedaleko žili nechvalně proslulí spoluobčané. Jímala mě hrůza, kdykoli jsem tou trasou procházela, ale zvládla jsem to, s rukou v kapse kabátu na spoušti. Takto jsem tedy absolvovala zkušební dobu bez nevítaných komplikací s přesuny časů služeb a o mém kouzelném pomocníčkovi nikdo netušil, proč by měl. Za zbraň jsem byla také vděčná, když mi jako osamělé ženské vyhrožoval dvoumetrový svalnatý známý, že mě zabije (dovolila jsem si chtít po něm zpět půjčené peníze) a takto by mohl výčet potenciálně či doopravdy nebezpečných situací pokračovat.

Dnes žiji se skvělým mužem, který mě chrání a pomáhá mi, zbraň spinká v pouzdře a čas od času  z ní setřu prach. Stále ale víme, že kdyby můj Roman musel na dlouhou služební cestu a podobně, není třeba se o mě bát. Pro Romana jsem přitažlivá tím, že se o sebe dokážu postarat a já zase vím jistě, že se svým vyvoleným nežiji proto, že bez něj bych byla pouhým vystrašeným uzlíčkem nervů. Zvolit si jej mne nenutila přebujelá potřeba hledání jistot a bezpečí, nýbrž hlavně láska. Naše děti budeme společně učit kromě tolerance, pomáhání druhým a dalších ctností také zacházet správně s nožem, ovládat bič a střílet ze vzduchovky, prostě idylka...

Přeji vám krásný svátek lásky. A můj vzkaz: NEDĚLTE LIDI NA TY, KTEŘÍ NOSÍ NEBO NENOSÍ ZBRAŇ. JSOU POUZE LIDÉ DOBŘÍ A ŠPATNÍ.