Vyznavač Mohameda mi vyhrožoval zabitím

Islám je dlouhodobě horké téma, proto přidávám osobní zkušenost. Je to asi tři roky zpátky, místo děje Ostrava, účastníci: já a zprvu sympatický skoro dvoumetrový černoch.

Pracovala jsem tehdy v domově pro seniory. Vedla jsem kluby, pěvecký sbor, prováděla canisterapii a tak všelijak. I přesto, že byl domov značně rozsáhlý, znali jsme se od vidění všichni - zaměstnanci i klienti - docela dobře. Proto si nešlo nevšimnout změny stereotypu, obvzlášť tak exotické: do místního bufetu začal dovážet  zboží černoch.

Byl mladý, vysoký, výřečný a hlasitý. Když vykládal na chodbě, že studoval vysokou v Americe a že finančně pomáhá svým ubohým rodičům z Afriky, zdravotní sestřičky se zastavovaly, senioři soucitně pokyvovali hlavou. Když jsem si šla koupit svačinu, podával prodavačce krabice a rozčiloval se, jak jsou někteří lidé u nás nespravedliví rasisté a chovají se k němu zle. Že mívá sto chutí dát jim do nosu - podívejte se, paní, na ty svaly, dělal jsem bojová umění - ale on že je slušně vychovaný, tak ty ústrky tiše snáší. Tehdy zabrnkal na city a svědomí i mně, rasismus mi vadí. Pomyslela jsem si, že je to zajímavý chlap a kdybych jej někdy pozvala na klub seniorů, klienti se dozvědí novinky ze světa a originální názory. Rozhodla jsem se, že jej příště oslovím.

Nakonec jsem ani nemusela začínat sama, onen muž si mě všiml jednoho letního rána, kdy jsem šla do práce v šatech a vypadala jsem atraktivněji, než v bílém pracovním stejnokroji. Oslovil mě a hned zavedl řeč. Od tématu senioři briskně uskakoval a zavalil mě záplavou ohromujících vět o všem, co dělá, jak je tady v Čechách smutný a sám a jestli by mohlo být posezení na skleničku, protože když mě viděl, hned mu srdce zašeptalo, že si budeme rozumět. Pak jel zase dodávkou dál a já zůstala ohromeně stát, v ruce lístek s jeho jménem a mobilním číslem.

Tak jsme se začali s panem S. vídat. Jeho historky byly strhující a jeho lichocení sametovým hlasem nekonečné. Jsem prý krásná a chytrá... Byla jsem čerstvě rozvedená nešťastná holka, tak mi zájem a prý i láska pana S. nebyly lhostejné. Jen mi trochu vadilo, jak spěchal na intimnosti, ale udával tak srdceryvné citové i zdravotní důvody, že jsem se nechala ukecat. I peníze jsem mu půjčila, když nečekaně potřeboval. Vždyť tisícovka nic není a on jinak vydělává slušně, to jen ta stará paní, co bydlela v nájmu před ním, nadělala díry v účtech a on teď za ni doplácí. Smolař. A mluvil a mluvil, akorát jsem postupně zjistila, že jeho skříňka na efektní věty je omezená a stále se opakuje. A že když se jde v debatách do hloubky, neumí logicky tvořit úvahy, dedukovat. A vylezlo z něj, že se rozvádí a má malé dítě. Pak už si na našich schůzkách stále jen hrál s mobilem a psal smsky. Smutně jsem zjistila, že mnohem hodnotněji si popovídám s jeho mladičkým kamarádem. To byl 18letý kluk, který měl otce černocha, toho času v Americe, a žil na Moravě se svojí matkou - Češkou. Když jsem byla nemocná se zády, přišli oba za mnou potěšit mě v mé samotě. Pan S. řekl obvyklé fráze a pak chytl do ruky mobil a nevnímal. mladý student si se mnou hezky povídal a měl přemýšlivé oči. Vysvětlil mi jak chápe korán a jak bibli, poutavě mluvil o tom, jak muslimové pomáhají chudým a jak je to se ženami - prý v každé zemi jsou pravidla trochu jiná a v Kongu, kde má kořeny, berou ženy rovnoprávně. Jak jsem slyšela, tak to dávám dál, popisuji nyní hlavně to, jak se muslimové prezentují našincům.

Moje známost s černochem trvala jen pár týdnů. Brzy jsem zjistila, že pan S. určitě není nic pro mě a jen ze mě tahá peníze, které nevrací. Ukončila jsem s ním kontakty, protože jsem zjistila, že s ním má finanční  potíže i paní z bufetu, pak zboží přestal dovážet a už se neobjevil. Čas od času jsem mu napsala sms s dotazem, kdy mi vrátí. Odepisoval, že tak brzy to nejde, ať ho neotravuju a počkám... Míjely měsíce. Žila jsem stále sama, vydělávala málo, nájem drahý a vánoce na krku. Vrácený dluh by mi pomohl. Tak jsem volala a psala panu S., ale marně, nikdo se neozýval. Naštvala jsem se a zavolala mu z jiného mobilu, samozřejmě to zvedl. Řekla jsem mu, že jestli mi ještě ten den nevrátí všechno, co na mě vyloudil, nahlásím jej na policii. A nestačila jsem se divit, jak se jeho hlas změnil! Pan S. začal řvát, že jsem svině a pi.., že jede za mnou a zabije mě. A stěžovat si na policajty ať se neopovážím, nebo na mě řekne však vím co (opravdu nevím co). A znova, že jsem ku.... , že nasedá do auta a jede mě zmlátit. Nečekala jsem a utekla i se psem daleko ven do přírody a tam jsem setrvala až do večera. Když jsem se se strachem vplížila zpět do domu, byl už klid, ale druhý den mi sousedé o dvě patra výš vzkázali, že u nich i na další dveře pan S. bušil a ptal se po mně. Další týdny jsem prožívala v hrůze, ze kterého křoví na mě ten šílenec vyletí. Nežalovala jsem jej, protože mám obecně v policii této země hlubokou nedůvěru, pramenící rovněž ze zkušeností. Nepomohli by mi a pan S. by mě zabil. Jen jsem si domluvila s kamarády sousedy případnou rychlou pomoc přes mobil. Naštěstí se už pan S. nevrátil.

Asi po roce jsem náhodně potkala na jedné kulturní akci v Ostravě dalšího černocha, vzdělaného pána. Tento inženýr mi ukazoval fotky své ženy a dětí a vůbec vypadal seriozně. Zeptala jsem se ho tedy, jestli náhodou nezná pana S. a pokud ano, zda by mi nepomohl přemluvit jej k vrácení mých peněz. Pán jej znal dobře. Sdělil mi, že pan S. žádnou vysokou školu nemá a co se týče peněz lítá z průšvihu do průšvihu. I on s ním měl několikrát potíže, protože pan S. bere každou půjčku jako dárek, ale nakonec jej donutil si dluh odpracovat. Svitla mi naděje, že tento pán sjedná pořádek, leč opět omyl. I tento inženýr začal omílat sametovým hlasem fráze o mé kráse, chytrosti a jedinečnosti jako zaseknutá gramofonová deska a do mých problémů s panem S. se nemínil míchat. Došla mi tpělivost s jeho neustálými návrhy a hleděním do výstřihu, rozloučila jsem se a utekla.

Pár měsíců jsem musela zapracovat na tom, abych se znovu vrátila k nezaujatosti vůči jiným národnostem a vyznání, ale povedlo se. Stále věřím, že existuje hodně solidních černochů a taky solidních muslimů a ráda se s nimi seznámím. Akorát nesmí zase spustit jako zaseknutá gramofonová deska jak jsem krásná a chytrá - v ten moment beru roha!

Dodatek autorky po půl hodině: Děkuji všem za spolupráci. Chtěla jsem si potvrdit teorii o psaní článků - atraktivnost nadpisu láká skutečně mnohem víc, než jeho kvalita a hloubka. Když jsem nedávno psala výsledky mých postřehů a studií v oblasti domácího násilí, pochválili mi jej mailem jednotlivci, ale jinak ticho po pěšině. Letí skandály, ne realita kolem nás...