Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dveře mého bytu

15. 07. 2015 15:00:00
„Stále mám před očima ty policisty, paní Blanko! A také výrazy ve tvářích lidí, kteří stáli kolem – bylo to strašné! Řekněte mi, jak jen s tím mám žít dál...?“ Příběh je inspirován skutečnou událostí.

Léky zatím pouze na srdíčko, procházky pod korunami městských stromů, tvorba keramiky, četba knih a káva s přáteli v klubu. To je můj nynější život. Je mi přes osmdesát a jsem už dlouho vdovou. Zažila jsem toho v životě dost na to, abych mohla dojít k závěru, že zlost a příkrá slova nemají hlubší smysl. Což není kolem nás už tak dost křivd a utrpení?! Proč ještě přilévat oleje do ohně? Ne, ode mne se pomluv a škarohlídství nedočkáte. Vzpomínám s úsměvem na rozkvetlé louky, po kterých jsem v dětství běhala bosá. Na to, jak jsem s partou kluků od sousedů zvědavě nakukovala škvírou mezi deskami vrat od stodoly, jestli už se konečně naší kravce narodilo telátko. Do toho pak protektorát, čas války. Ústup Němců přes naši ves. Děsivé přestřelky a nejistoty - a my následně tak šťastní, přešťastní, že celá naše rodina přestála válku bez větší úhony! Po celý svůj život jsem pak sloužila lidem a zemi, jak nejlépe jsem dovedla. Abych přispěla míru a dala rozkvést tomu dobrému v nás. S pokorou vzhlížím k nebi a dar života považuji za zázrak. Cesta Ježíše z Nazareta byla čistá a prostá, to hlásá Církev československá husitská, k níž náležím. Toto jsem tedy já – stařičká Milada, vždy pečlivě upraveného zevnějšku, bez zbytečných šperků a šminek, se srdcem tlukoucím pro své děti, vnuky a pravnuky.

Dnes bylo už od rána mimořádně vyvedené počasí. Srpnové slunce už tak nepeklo a větřík poletoval mezi větvemi obalenými šeptajícím listím. Kam oko dohlédne, všude trávníky a listoví, květů poskrovnu. Labutí píseň posledních krásných květenství nastane zase až s jesení. Ale i tak je hezky! Domluvila jsem si tedy vycházku. Chtěla jsem se po dlouhé době podívat na řeku Odru a vůbec, udělat si výlet po městě. Ostrava se v posledních letech mění k lepšímu! Dnešní obyvatelé si mohou vyjít na špacír i v bílých šatech a vrátí se čistí, ne celí od špíny z komínů (jako onehdy já, když jsem se čerstvě přistěhovala z venkova a nevěděla, jak to v centru uhelného průmyslu chodí. Výsledek mé první vycházky po městské čtvrti byl vskutku překvapivý a nešel vyprat!). Tak jsem tedy překontrolovala, mám-li v kabelce vše potřebné, a vyrazila na cestu. Ze Zábřehu přes Mariánky a Svinov, až do Poruby plné vzpomínek.

Vystoupila jsem až skoro na konečné u Domova sester. Ten jediný se moc nezměnil, pořád mi připomínal časy, kdy jsem v něm byla ubytována já. Zato fakultní nemocnice doznala značných změn a rozšíření! Dávno se vytratila ozvěna kilometrů kroků a krůčků zdravotní sestry Milady i jejího kolektivu. Zbyli jsme tři, pokud vím. Vracela jsem se zpět po směru jízdy tramvaje, jež mne sem dovezla, až k Lenince. Tedy, samozřejmě k Hlavní třídě, jdu s dobou. Procházela jsem podloubími a rozhlížela se. Co mne překvapilo, bylo velké množství starých lidí: v oknech kdysi vážených domů, za skly obchůdků, šourali se o berlích k Alšovu náměstí a tam tvořili žalostné a zatrpkle brebentící hloučky. Zestárla jsi, má zlatá Porubo. A toto jsou zbytky těch, kteří tě před desetiletími s takovým zápalem budovali.

Postupně mne přešla nálada na další cestování. Uvědomovala jsem si sice, že tyto jevy s sebou přináší doba a já s nimi nic nenadělám, přesto mi však přešel po duši mráz. Potřebovala jsem klid domova, vůni kafíčka, pěkný román s nohama pohodlně opřenýma o štokrle. Také pelargonie na balkoně bych měla zalít, dlouho přeci nepršelo! Přidala jsem do kroku.

A už tu byl můj dům č. p. 167. Vchodové dveře dokořán, aby se řádně vyvětralo horko z chodeb. Proč by ne, po poledni snad nebezpečí krádeží nehrozí. Přede mnou výtah, ale nepoužívám jej. Do prvního patra přeci vyjdu sama a stoupání po schodech svědčí zdraví. Třetí dveře vpravo, v boční přihrádce kabelky nahmatávám klíče. Od bytu je ten na samostatném kroužku. Ale co to? Nedaří se mi jej vsunout do zámku! Ne, opakovaně to nejde! Jak je to možné?! Nechápu...

„...Pak jsem se ptala jakéhosi souseda, který šel okolo, zda by mi nepomohl. Vše jsem mu vysvětlila, ale neříkal nic a zazvonil na můj zvonek. Představte si, paní Blanko – otevřeli úplně cizí lidé! To mě rozčílilo. Ptala jsem se jich, co to má všechno znamenat. Ale oni, i další lidé, kteří se začali objevovat na chodbě, pořád jen mluvili jeden přes druhého a drželi mě za paže – nu, šílené! Byla jsem naprosto zmatená a nešťastná a do toho všeho vtrhli strážníci! Vzali si moji legitimaci, odvedli mne do auta a dovezli... sem. Teprve když jsme se blížili, začalo mi všechno docházet!!“

Seděla na svém tradičním místě v keramické dílně domova pro seniory, držela se za ruku se „sestřičkou Blankou“, jak přívětivé zaměstnankyni všichni klienti říkali, a po tváři jí stékaly slzy. „Jak jsem mohla zapomenout, že tam už 15 let nebydlím!? Jak? Vím, co je Alzheimer. Dost jsem si o něm načetla, abych porozuměla i tamtěm klientům z patra nad námi, však víte. Občas někteří z nich zajdou v neděli na klub ve velkém sále. A jsou různí, s některými se dá ještě mluvit, tedy o tom, co bylo kdysi. Prohodit pár hezkých slov, chápete....“

„Ale no tak, paní Milado, neplačte. Jste tady přece jedna z nejšikovnějších! Stálá návštěvnice knihovny, vašimi plastikami si vyzdobila kancelář dokonce paní ředitelka -“

„Ale brzy budu jen přebírat přízi, motat do klubíček vlnky a cupovat na kousky výplně polštářů! Pak už mi bude dobře, protože budu žít v jiném světě. Ale co si mám, proboha, počít po ty dlouhé měsíce, než mě pozře spásná nevědomost?! Já ještě nejsem na odpis, myslí mi to! Zapřísahám vás, sestřičko Blanko, říkejte mi pravdu. Opravujte mne, sejdu-li z cesty. Blanko, prosím...!“

Pracovala jsem s nimi několik let. Jsou jich tisíce a za dobrou polovinou z nich příbuzní takřka nedochází. Přitom se jim rozpadá celičký svět, jak jej znali. Neopouštějme je.

Autor: Lucie Barošová | středa 15.7.2015 15:00 | karma článku: 27.85 | přečteno: 1537x

Další články blogera

Lucie Barošová

S blogováním na iDnes končím

Před několika dny odešla z iDnesu Tereza Boehmová. Proč? Protože Babiš. A mě už to tu bez ní nebaví, zjistila jsem, že pro mě byla symbolem blogů. Takže to taky balím. Bylo mi ctí a potěšením během všech těch 101 setkání s vámi.

18.5.2017 v 10:08 | Karma článku: 16.52 | Přečteno: 1184 | Diskuse

Lucie Barošová

Kdo je tu intelektuál?

Jsem intelektuálka. A co vy? Kdo je podle vás intelektuál? Zkuste si zformulovat charakteristiku, jak ji vnímáte. Napište mi ji celou nebo nejvýraznější rys takového člověka - podle vás. Zajímají mě pozitivní i negativní významy.

3.4.2017 v 13:33 | Karma článku: 13.01 | Přečteno: 615 | Diskuse

Lucie Barošová

Můj stý blog a top 10 zjištění

Dopracovala jsem se v blogování na iDnesu ke stovce. Co mi to dalo a vzalo? Extrakty poznání z nejvýraznějších oblastí, ve kterých jsem se ráchala, shrnu krátce a zvesela v deseti bodech.

10.2.2017 v 9:28 | Karma článku: 11.05 | Přečteno: 272 | Diskuse

Lucie Barošová

O prezidentovi a jeho hanobení

Ti komunističtí poslanci mají svým způsobem pravdu. Měli bychom se vyjadřovat slušně. Vadí na tom někomu něco?! Mno...

15.11.2016 v 23:31 | Karma článku: 22.54 | Přečteno: 678 | Diskuse

Další články z rubriky Letní povídka

Lukáš Swoboda

Včas do práce...

...se vyplatí. Jednak včas odejdete. Dál doskáčete, nebo doskáčete. Někdy vás čeká prozření, jindy nehoda a někdy vás očekává třeba i sněť slezinná z rukou, ze kterých očekáváte uzdravení. Někdy vás také potká vše v jednom. Nářez.

22.6.2017 v 21:37 | Karma článku: 6.18 | Přečteno: 275 | Diskuse

Daniel Řehák

Pražský Orloj – aktualizace

Až po opravě opět odkryjí Pražský orloj, měli bychom ty svaté, které nikdo už pořádně ani nezná nahradit novými ikonami. Neměli bychom zapomenout ani na ještě žijící proslavené Čechy.

26.5.2017 v 13:15 | Karma článku: 8.68 | Přečteno: 235 | Diskuse

Ladislav Jakl

Zero waste: podvod, nebo náboženství?

Módní myšlenka „nulového“ (zero waste) odpadu domácností nese všechny rysy náboženství a nemá nic společného s hospodárností, rozumnou alokací zdrojů, péčí o komfort a starostí o životní podmínky, které nás obklopují.

12.5.2017 v 14:22 | Karma článku: 35.68 | Přečteno: 2185 | Diskuse

Dana Adámková

Kinder vajíčko

Když se na svět derou dva strakaté čumáčky najednou, jedno musí počkat, nejsou žádná pravidla ani semafor. Rozhodnout musím já.

10.5.2017 v 20:05 | Karma článku: 25.36 | Přečteno: 609 | Diskuse

Anna Řibřidová

Impresionistka

Pomalu pohupovala nohama nad řekou, která poklidně proplouvala mezi chaosem města. Občas se přiblížily labutě a občas se vedle nich usadil racek. Jeho křídla klouzala vzduchem a pak měkce dosedl na chodník.

6.5.2017 v 19:19 | Karma článku: 11.60 | Přečteno: 312 | Diskuse
Počet článků 102 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 2868

Autorka je píšící ilustrátorkou a tvůrkyní Omalovánek Lucie. Byla také pracovnicí v záchranné stanici pro dravce a sovy, canisterapeutkou, pracovala s dětmi a seniory, včetně postižených klientů. Byla externí novinářkou, muzikantkou ve dvou kapelách, zahradnicí, hadí ženou a tak všelijak. Nyní je na rodičovské dovolené a ve zlomcích volna se připravuje na pomalu, ale jistě se blížící nový start do aktivního života s větším rozhledem, jasnějšími představami a vysokými cíli.

http://www.omalovanky-lucie.cz/

Seznam rubrik

Napište mi

Vzkaz autorovi


Zbývá 1000 znaků.


Toto opatření slouží jako ochrana proti webovým robotům.
Při zapnutém javaskriptu se pole vyplní automaticky.


více


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.