Prezident této země neví, že téma život a vzdělávání postižených spoluobčanů je široké a spletité. Vystačil si s několika větami, v nichž popsal vizi konečného řešení. Jako obvykle byly jeho věty zkreslené a neměly mnoho společného s praxí. Jako obvykle jimi ublížil a šokoval. Připadala jsem si jako za totality a vzpomněla si na všechny své postižené kamarády - jak se asi dnes cítíte?
Milí čtenáři. Možná se v tématu vyznáte dobře, možná ne. Proto shrnu vlastními slovy nynější situaci ve školství a sociálních oblastech: Integrace postižených žáků probíhá již několik let a je to dobrá věc. Ale určitě nejde o plošný postup! Pokud se dítě na včlenění do běžné třídy cítí, má k tomu dispozice a jsou pro to podmínky na straně školy i rodiny, tak hurá! Konečně začínáme vnášet do školství přirozenost a reálný život: "Tento spolužák je můj soused. Není zdravý jako já, ale cítí bolest a radost jako já, má své sny a přání a hlavně - patří mezi nás. Je dobře, že už nemusí dojíždět 40 km. do ústavní školy a zůstávat tam přes týden, pryč od rodičů. Bereme ho do party..." Hodně lidí si, stejně jako pan Zeman, pod pojmem integrace postižených představuje ruku v ruce i šikanu nebo přinejmenším přehlížení kolektivem. Ale to děti podceňujete, stejně jako jejich pedagogy. Neříkám, že se to občas neděje, ale zkušenosti bývají spíše opačné: Budete se divit, ale děti mají otevřená srdce, pozorují, vcítí se a následně rády pomáhají.
Teď k tomu absolutně obecnému slovu "postižený". Lidé se mohou s postižením narodit, nebo je získají během života. Mohou být postiženi fyzicky, psychicky či kombinací obojího a vážnost jejich hendikepu může mít různé stupně. Při výčtu všech možných nemocí a úrazů plus předchozí věta získáte stovky, možná i tisíce podob, které na sebe trable jménem "postižení" může vzít. Spadá sem mj. kamarád, který je uznávaný IT specialista. Nebo kámoš, skvělý trenér sportovního klubu v ústavu pro tělěsně postižené děti a mládež. Tisíce lidí, na které lze nalepit slovo "postižený", mají stejné či vyšší IQ, než já, kopec zdravých kamarádů a dobře zastávají své pracovní pozice. Kde by asi dnes byli, kdyby v dobách docházky na ZŠ nemohli jinam, než do specky? Kdyby byli chráněni před světem pobytem v "rovnocenné komunitě"?
Ano, existuje mnoho postižených dětí, kterým je lépe ve speciálních školách. A nikdo je ani netlačí, aby je opouštěly. Tady nejde o buď a nebo, jak to z vyjádření prezidenta skoro působí! Jako příklad dětí, kterých se inkluze netýká, uvedu mnohé děti nevidomé, děti s poruchami sluchu a řeči, výrazněji mentálně postižené, některé (ale opravdu jen některé) autisty... Vzpomínkami ke mně přitančila také hezká, chytrá a nesmírně hodná dívenka, která působila úplně "normálně", ale trpěla častými a vyčerpávajícími záchvaty epilepsie. A s oroseným čelem jsem si vzpomněla také na chlapečka, kterému jsem dělala pár týdnů asistentku ve škole s nízkým počtem žáků ve třídách a chodili tam Romové a děti, které se učily pomaleji. Hoch (světlé pleti a z vlídného rodinného prostředí) byl mírně mentálně postižený, neustále na sebe potřeboval upozorňovat s intenzitou, jaké nebyl schopen nikdo jiný a hlavně - byl sadista. Těšil se, že až vyroste, stane se policistou a bude moci kopat do lidí. Když jsem mu ukázala na školní zahradě králíčky, musela jsem jej ze všech sil táhnout pryč od králíkáren, protože jim cpal pryskyřník a těšil se, jak budou umírat. Když mu to nevyšlo, křičel ze všech sil a mačkal zlostí své brýle tak silně, že se rozpadly - nu, ten by také do kolektivu nezapadl a navíc by potřeboval učitelku ideálně jen pro sebe. Dále, nic jiného, než speciální škola, nezbývá také často dětem z venkova a malých měst, kde nebývá dost vyškolených pedagogů a hlavně osobních asistentů. Starší školy bývají také barierové a tak dále. A možná některé postižené dítě zkrátka do klasické ZŠ nechce. Má obavy či své soukromé důvody. Pak je třeba to respektovat.
Ale říct: "Inkluze se mi vůbec nelíbí a jsem proti ní", je projev bezohlednosti! Přesně takto jsem slýchala mluvit dost lidí z generace, jejichž uvažování poznamenal komunismus. Vyslovená eugenika, ve které svět patří jen lepším ženám a mužům a jen ty je třeba pěstit a množit: "Proč lezou krypli před kamery a na olympiády? Proč nezůstanou schovaní a vystavují se posměchu? Neměli se narodit!" Nebo méně ostrý, ale častý dopad izolace postižených lidí v dobách totality: Mnoho mých (i vysokoškolsky vzdělaných) vrstevníků věří tvrzením jejich rodičů, že před revolucí se postižené děti rodily minimálně! Toto zaklínadlo je obvykle vytahováno na matky, které pečlivě studují před porodem odborné zdroje a dbají, aby vše kolem narození potomka proběhlo co nejlépe: "Za nás se to neřešilo a všichni jste byli zdraví!" Ano, fakt je, že dříve ještě zdravotnictví nebylo tam, kde dnes a mnoho novorozenců, které dnes přežijí, tehdy zemřelo. Ale přesto totalitní generace mohu ujistit, že postižené děti existovaly také. Jen žily mimo zraky davů, za vysokými zdmi. A z toho mě mrazí. Narodit se o 20 let dříve, skončila by v izolaci i má malá kamarádka s rozštěpem páteře, která miluje svět, muzea a výstavy, má dobré známky a tradičně se umisťuje na předních místech ve vědomostních soutěžích. Ne, to je hnus! A podle pana Zemana bychom se snad měli do dob temna vracet?!
Děkuji, nechci! A nemluvte za lidi, jimž v míře schopnosti mít rád nejste roven.
