Ten, kdo vešel do kamene

Prožít tak nějaké pohádkové dobrodružství! Umět létat nebo předpovídat budoucnost! To jsou naše touhy z dětství, které později přecházejí zase do jiných divokých představ. Já si třeba utkala pohádku o velkém balvanu, ve kterém je ukryta veškerá moudrost světa, a o vyvoleném, kterému je za jeho skutky dovoleno do kamene vstoupit. Když pak dotyčný člověk vyjde ven, je osvícený, plný míru a poznání. Toužila jsem spatřit ten zázrak! Najít někoho, kdo vešel do kamene a promluvit si s ním.

Můj obraz z dob před Kouzelníkem

Snílek, řeknete si. A proč ne? Není snad krásné, hledat ideály? Vždycky mne lákaly netradiční cesty: kreslila jsem, psala, zpívala, dotýkala se přírody a tajemna. Nejraději jsem četla poezii a cokoli s příchutí psychologie či filozofie. V devatenácti letech jsem mimo jiné napsala pohádku plnou horka z dalekého Východu, která začínala takto:

Kouzelník

Stěny malé chýše se zatřásly, jak silně praštil mladý Alef dveřmi. Přisunul si rychle ke stolu židli a začal svému příteli líčit nejnovější zážitky z dnešní noci.
,,Povedlo se to! Slyšíš, Ismare? Stal se velký zázrak. Je to jisté, vše jsem viděl těmahle svýma očima!“, a šermoval si rukou u obličeje. ,,Už jsem si myslel, že z toho zase sejde, pořád tam jen stál a stál. Ale pak najednou začal kámen zářit. Světla bylo jako ve dne, když se díváš do slunce. Musel jsem si zastínit tvář rukou, abych se mohl dívat dál, ale brzy nebylo nač. Mandir zmizel, rozplynul se jako dým!“
Přítel Ismar přestal vyřezávat. Položil dláto i sošku na stůl a ruce se mu samovolně svezly do klína. ,,Tak přece to dokázal ...“„Ale co?“ ozvala se z lůžka na zemi malá holčička, kterou rozhovor probudil. ,,O čem to, Alefe, mluvíš? Řekni mi, prosím, všechno, nebo nebudu moci samou zvědavostí usnout.“
Alef se zasmál: ,,Nu dobrá. Pojď tedy sem ke mně, ty naše malá všetečko, strýček Alef ti prozradí jednu starodávnou pověst. Zdalipak znáš starý šedivý balvan, kolem kterého chodíme pro trávu?“
„Ano", pokývala dívka horlivě hlavou, ,,to je Dervišův kámen.“
,,.Správně. Tyčí se na kopci už po mnoho let – jediný široko daleko. Ale nestál tam vždycky. Kdysi dávno bys na horní plošině nenašla nic, než sluncem vyprahlou trávu, jaká se vyskytuje i všude v okolí. Zkrátka, toto místo nebylo ničím výjimečné, ale přesto se tam zalíbilo jednomu stařičkému učenému mnichovi. Chodíval na kopec každou chvíli a někdy tam zahloubán sám do sebe prodlel celé dny. Horní plošina mu postupně přirostla k srdci tak, že když již cítil, jak jej opouštějí síly, rozhodl se, že zde zanechá veškeré vědění, ke kterému za svůj dlouhý život došel. I vystoupil naposledy na kopec, posadil se, začal své myšlenky přeměňovat v pevnou hmotu a když jej na druhý den našli, opíral se zády o kámen větší než on sám. Docházel mu dech, ale stačil prý ještě říci několik posledních slov: ´Tento kámen se zove Derviš – Prosebník. Skrývá tajemství života. A až jednou přijde Vyvolený, vezme jej Derviš k sobě a bude mu vyprávět tak dlouho, až Vyvolený vše pochopí a dokončí to, oč jsem usiloval.´
Od té doby uplynulo mnoho času a vyprávění o prosebném kameni se doneslo až daleko na východ. Přicházeli sem naši i cizí učenci a pokoušeli se rozluštit tajemství mnichova vzkazu, ale bezúspěšně. Až dnes k večeru jsme s Ismarem potkali muže, jenž se představil jako kouzelník Mandir a poprosil nás, zdali bychom mu neukázali cestu k Dervišovi. Ismar jen mávl rukou a hleděl si dál své práce, ale já šel s tím divným mužem až na kopec a dobře jsem udělal. Byl to totiž sám Vyvolený!“
Holčička si povzdechla: „Tos měl tedy štěstí, Alefe. Já bych také chtěla vidět zázrak.“
,,Možná jej uvidíš“, řekl Ismar, ,,ale až zítra nebo jiný den. Teď běž spát, moje malá Halime. Kouzelník Mandir je už jistě také v království snů ...“

Konec ukázky. Příběh jsem nikdy nedokončila, jelikož jsem nepřišla na pointu. Téma o naději a poznání bylo větší než já a než ho zvrtat, raději jsem ponechala dílko v šuplíku takto. A dále jsem žila co nejvíce na plno. Docela chudá, ale svobodná a s toulavýma botama. Samá stěhování. Hrad, dravci a sovy, praví rytíři a čistota venkova. Pak zase města a střídání zaměstnání i partnerů, stálicemi byli jen pes a autoharfa. A nikde přístav, ani prameny různých poznání nebyly tak brilantní, aby uhasily mou žízeň trvale. Stále na mě dorážely pochyby, úzkosti a otázky.
Takže jsem putovala dál. A všimla jsem si zvláštního jevu: táhlo mě to do míst, kam se obvykle běžným lidem vůbec nechce a k jevům, od kterých se většina očí odvrací. Snažila jsem se pomáhat opuštěným a zraněným zvířatům a později také lidem s tímto cejchem. Nedělala mi potíže ani práce s ústavními seniory s těžkou alzheimerovou chorobou. Třeba jedna stará osamělá paní se neklidně belhala po svém pokoji a tvrdila, že potřebuje "přestavit nábytek, než přijede celá rodina". Nešťastná, bezradná. Vybídla jsem ji, ať se posadí vedle mne na lavičku a co nejvřelejším hlasem jsem jí řekla pár uklidňujících vět. Paní se upokojila a pozorně se mi zadívala do očí. Pak se rozzářila, rozpřáhla ruce a zvolala: "Maminko, maminečko moje!" Mohla jsem jí snad tu krásnou iluzi vyvracet? Nechala jsem ji přitom a staré dlaně mě hladily po tvářích... Jindy jsem zase ukazovala mladé zájemkyni o canisterapii, co ji bude čekat v praxi. Navštěvovaly jsme jednotlivé pokoje seniorů a došly jsme až ke stařence, která byla trvale už roky na lůžku. Nemluvila a nedokázala již takřka nic ze samoobslužnosti, ale donedávna bylo patrné, že ji občasná návštěva mého psa těší. Když jsem ale tentokrát svoji kolii vyzdvihla přední částí těla až ke stařence, vzala si tato bytůstka v šátku do dlaně psí tlapku, přitáhla ji k bezzubým ústům a kousla do ní. Nebylo to z agrese, zkrátka už jí zbyla na světě jediná radost - chuť k jídlu... Budoucí canisterapeutka zažila silný otřes a jestli kdy došla až k realizaci svého cíle, jistě zůstala u návštěv dětí. Nedivím se jí. Většina lidí snáší pohled na tyto seniory těžce, urputně se snaží se představovat si, že neexistují. Přitom jsou to stále ti naši Josefové a Růženky, naše krev, dost možná také naše zrcadlo budoucnosti. Roky s nimi mi daly mnoho, ale časem mě to zase táhlo jinam. Dál, výš.

A co děti? Jaké jsou? Budu jim rozumět, mít co nabídnout? Začala jsem pracovat s dětmi, abych pochopila, jak vidí svět a mohla pro ně (myslím tím skutečně pro jejich radost) následně začít tvořit. A protože je mi vcelku jedno, zda mám před sebou dítě nemocné či zdravé - uvnitř jsou totožné, zvolila jsem si spíš děti postižené. Přišlo mi to užitečnější a opět - každý se k nim nehrnul. A ve druhém roce, který mi ubíhal ve jménu dětí, jsem se seznámila s Matýskem. Je dost možné, že jste o něm slyšeli, jeho příběh otřásal médii. Krásný, zdravý a chytrý tříletý chlapeček šel do brněnské nemocnice na běžnou operaci mandlí a vlivem nešťastných náhod málem přišel o život. Domů se vrátil jako těžce postižený invalida. Nemluví, jen pozoruje očima. Zřejmě už bude doživotně bezvládně ležet a pasivně přijímat čtyřiadvacetihodinovou péči. Odsávání hlenů z krku, polohování, podávání léků a jídla sondou přímo do žaludku, cvičení, hygiena... Jeho rodičům se změnil život od základů. Z dětského pokoje se stala jednotka intenzivní péče, jelikož Matýskův stav je stabilizován, není jak jej léčit a nemocnice jej tudíž trvale nepřijmou. Nemůže ani do specializovaných zařízení, a to vzhledem k tomu, že má tracheostomii, vyhozené obě kyčle a z preventivních důvodů (kdyby opět otékal mozek) odstraněné některé lebeční kosti, personál by se o něj neuměl dostatečně kvalitně postarat. Hospic zase slušně, leč striktně namítl, že chlapec není na konci života, což je u nich podmínka přijetí. Stará se tedy maminka. Den co den a rok za rokem, a když padá únavou, střídává ji jedna z najatých odbornic, které se zde střídají. Otec zase zařizuje shánění a organizaci všeho potřebného, především peněz. Pojišťovna totiž hradí minimum nákladů a je třeba trvale dělat v tomto směru zázraky. Situace by se dala shrnout nejblíže do slova Sodoma.

Za touto rodinou jsem tedy dojížděla asi osm měsíců, od pozdního jara do vánoc. Matýsek měl tehdy kolem pátého roku. Občas jsem o něm zaslechla řeči, že je jako živá mrtvola. Tělo bez vnímání, kterému vymoženosti tohoto století brání zemřít. Můžu vám směle říct, že je to blbost! Matýsek se zpočátku při mých dotecích přes veškerou moji opatrnost škubal v úlecích, ale za pár dní si na mě zvykl, docela se zklidnil. Dále, v horkých letních měsících jsme jej s jeho maminkou braly co nejčastěji do stínu stromů na zahradu. Někdy jsme jej dokonce zkoušely dát i do houpací sítě. Jeho oči byly klidné, svaly uvolněné - líbilo se mu tam. Také uměl rozlišovat zvuky. Nenadálých bouchnutí či  hluku se velmi lekal, ale uštěkané psy ze sousedovy zahrady si pamatoval a vůbec jej nevyváděli z míry. A jednou, když za ním přijela jeho babička, skoulela se mu po tváři slza. Namítnete-li, že šlo o náhodu, nemám to jak vyvrátit. Nicméně věřím, že ten chlapec vnímal a cítil! Zřejmě postupem času jinak, než zdraví lidé, ale rozhodně není možné jej přirovnávat k lidem v bezvědomí, jak to někdy tvrdili i doktoři. S Matýskovou pomocí jsem se naučila naprosto bazální a minimalistickou formu komunikace a za to jsem mu vděčná, hodilo se mi to o rok později, když se mi narodilo miminko. A od jeho rodičů jsem si vzala ponaučení, že je třeba se nevzdávat, jít dál a bojovat za to, co je důležité, i když je všechno a všichni proti nám. Prostě jediná možnost je, po každém pádu se zvednout a tlačit tu svou káru dál.

Zůstali jsme v kontaktu a letos v červenci jsme se dohodli na spáchání návštěvy. Když jsem ale za rodinou Matýska dorazila, bylo nás dohromady o dva více, než v době naše posledního setkání: Vedla jsem za ruku moji Andělku a na zahradě hopsal kolem Matýskova lehátka jeho roční bratříček Honzík! Posel  svěží radosti a zdraví. Povídali jsme si, smáli se, mrňata si hrála na písku a potom se cachtala v nafukovacím bazénku. Matýsek (mnohem větší než tehdy a s dospělejším obličejem) to všechno poslouchal a díval se přitom do listoví višní, spokojený mezi svými. To, co jsem v tu chvíli vnímala, nelze zažít při sledovní sebelepšího filmu a nezprostředkuje vám to váš počítač. Matýskova rodina si užívala každé hezké hodiny, kterou jim život dal. Znali přesně hodnotu štěstí a lásky a nehledali tyto poklady po všech čertech - kdykoli to šlo, brali si je tady a teď. Před smutnými událostmi už neuhýbali, ani nenaříkali, proč zrovna oni dostali poháry přetékající hořkostí. Všichni tvořili šťastnou rodinu, přes všechno co bylo.

Na této zahradě s vůní čerstvě nakrájeného melounu jsem pochopila dvě zásadní věci: Za prvé, přídavná jména a škatulky o dobru či zlu dávají událostem a věcem lidé. Nicméně veškeré to vesmírné hemžení samo o sobě žádné subjektivní zabarvení nemá, jednotuše to je. Všechno je láska, akorát láska je cosi jiného, než jak si ji lidé malují. A fakt, že můžeme zdejší pestré barvy a tvary a jejich proměny sledovat, je zázrak. Netopme se ve stereotypech a předsudcích, buďme pokorní a celým svým tělem i myslí otevření kráse kolem. Za druhé, můj dávný sen se splnil. Měla jsem tu čest, komunikovat několik měsíců s člověkem, který vešel do kamene. A při našem posledním setkání se mu podařilo poodhalit mi část největších tajemství pravdy a usmíření, ve kterých nyní setrvává. Děkuji ti, Matýsku.