V čem jsou nevidomé matky horší?

Je starostlivou a milující matkou, dává do péče o své batole více energie, než většina jiných žen. Ale když jde po ulici, slýchá nadávky a pohoršení. Kamenují ji za to, že nevidí... Choulostivé téma! Jenže dokud o něm mlčíme nebo pouze opakujeme teorie z knih, nepohneme se z místa. Žijí tu s námi, svéprávní a připraveni splnit si maximum svých snů: NEVIDOMÍ.

Mateřství je pro všechny směsí lásky a obav.Lucie Paceltová

Jak se chovat k nevidomým? Jaký zaujmout postoj k jejich přání vychovávat samostatně vlastní děti? Není nad konkrétní příklady. Samozřejmě nebudu zabíhat do osobních údajů hlavní postavy příběhu, šlo by o hrubé porušení etiky a vzhledem k agresivitě některých čtenářů iDnesu o hyenismus. Podobný příběh se může odehrát kdekoli: v Praze, v Olomouci, v Plzni...

Seznámily jsme se náhodou, v čekárně dětské lékařky. Šla jsem s dcerou na kontrolu, a co nevidím, na lavičce sedí mezi maminkami i moje známá, skvělá canisterapeutka. Pozdravily jsme se a vyšlo najevo, že je zde v roli osobní asistentky nevidomé maminky, která jde také na kontrolu s miminkem. Byly jsme s onou mladou paní vzájemně představeny, a jelikož fronta do ordinace se táhla, povídaly jsme si všechny tři a naše dítka se zvědavě okukovala. Mezi lidmi s postižením a pracovníky kolem nich mám hodně známých díky mým zaměstnáním a aktivitám z minulosti. Tato témata mě velmi zajímají odborně i lidsky, proto jsem byla ráda, že je nevidomá paní otevřená a sděluje mi různé své zážitky a postřehy. Jelikož jsme zjistily, že od sebe nebydlíme až tak daleko, zeptala se paní, jestli bych s ní nešla někdy na společnou procházku - pokud se neděsím, že je slepá. Já na to, že jestli se neděsí, že mám velkého psa, nebude problém... A známost byla na světě.

Čas od času jsme se navštívily nebo šly na procházku a já vždy jen zírala! Nejen nad tím, co vše jsem slyšela, ale především nad tím, co jsem viděla. Dívka byla mladší než já. Narodila se prý zdravá, ale předčasně, a o zrak ji připravily tehdejší nemocniční inkubátory. Zvládla ale dobře vše, co obnáší městský život a vystudovala i střední školu. Pak se přestěhovala do města, kde to neznala, pracovala zde, našla si slušného a rovněž pracujícího přítele, vzali se a chtěli založit rodinu. Oba nevidomí. Hodně vše promýšleli a pátrali po tom, co a jak dělat. Během jejího těhotenství i nyní s již více než ročním dítětem zatím neudělali žádnou velkou chybu, nedošlo k žádné vážné nehodě či úrazu. Přesto trvale narážejí na (v lepším případě) nedůvěru, nahlašování úřadům a  prověřování, na ošklivé poznámky a nadávky. Kdo manžele pozná blíže, nešetří chválou, ale střety s cizími lidmi jim dávají zabrat takřka denně. Přitom když jsem paní pozorovala, byla nesmírně šikovná a opatrná. Běžnou péči jako přebalování, koupel, nošení dítěte v kapse na břiše, vaření a krmení zvládala s přehledem. A jak dítě rostlo, přidávala i jiné aktivity. V knihách značky, co je na obrázcích. Hry spíše s předměty a založené na hmatu či zvucích, venku i v bytě dokázala dobře popsat dítěti slovy, co se nyní kolem děje a proč. Měla i vyvinutější cit pro citoslovce vydávané miminkem, přesně věděla, co který vzdech znamená. Uši jako radar. A nezapomenu, jak bezchybně věšela prádlo, aby se s ním už nemusela žehlit. Přitom měla dítě přepnuté ve vaku na záda - to se skvěle bavilo podáváním kolíčků a chytáním šňůry. Běžná idylka.

Na této paní jsem zkrátka neshledala nic nepatřičného. Přesto jsme se vídaly málo, a to nejen kvůli nemocem či trochu větší vzdálenosti bydlišť. Mírný odstup byl z mé strany, a to z prostého důvodu: zjistila jsem, že jsme koníčky i stylem života odlišné. Měly jsme většinou i jiné názory na výživu a péči o děti, což je dnes běžný jev, zaručeně správných směrů v tomto "odvětví" je kopec. Ale zkrátka, když se sejdou dvě skalní nátury, které to neměly jednoduché a musely si svoji cestu proklestit trním, tak si obvykle buď sednou na první pohled, nebo to neladí nikdy. A já cítila, že je to to druhé. Nejvíc mi vadilo, jak málo chodila paní s dítětem ven. Někam dál minimálně, nejčastěji jen na pidizahrádečku mezi domy, ohrazenou po pár krocích zdí a ploty. Když dítě začalo chodit, překvapeně zjistila, že nebude možné držet je způsobně za ruku, že prostě vesele zdrhá, a teprve po delší době začala objednávat specielní vodítko, vyrobené pro její potřeby. Nevyhledávala místa s vyšším "podílem přírody" nebo dětská hřiště, zkrátka centra všeho, co děti rády pozorují a kde se chtějí stále aktivněji účastnit. Byla zkrátka orientovaná jinam a podle toho, co říkala, to tak nějak podobně měly i její kamarádky. Ano, dnes je v mnoha rodinách - a netýká se to zdaleka jen měst! - běžné, že aktivity na co nejčerstvějším vzduchu jsou minulostí z vyprávění, vzácným jevem. A mně je z toho mdlo. Neříkám, že trávím venku celý den a trajdám po výšinách horských, ale dělám v rámci možností co se dá, aby se dcerka ocitala venku nejlépe dvakrát denně. A pokud počasí jakž takž přeje, koná se několikrát za měsíc větší či menší výlet: na blízký kopec, za koníčkama a ovečkama, do lesa atd. Všech dětí, kterým rodiče neumožní pozorovat brouky, vrtat se v hlíně a osahávat sluncem vyhřáté šutry, je mi líto.

Tak jsem zkrátka činila stále větší komunikační pauzy, až nedávno jsem to nevydržela a řekla do mobilu kulantně, leč upřímně, jak její přístup vnímám. Nu, vyslechla jsem si co proto. Zraněná matka mi  vytmavila, že ji urážím jako ostatní, přitom nevím nic o krásných pokrocích jejího dítěte ani o tom, jak to má těžké. Že jsem si nikdy neudělala se zavřenýma očima ani kafe. Že když mi vadí, že chodí málo na procházky, měla jsem ji častěji pozvat - vždyť proto mi volávala, těšila se na tato pozvání... A tak dále, popřály jsme si tedy hezký život a konec.

Svým způsobem měla pravdu a řeknu vám, bylo mi líto, že jsem jí ublížila. Ale Pravda je relativní a nosí více tváří, což se mi nepovedlo vysvětlit a bylo i zřejmé, že by to nemělo smysl. Její hezké zdravé a šikovné dítě jsem sice neviděla od vánoc, ale jeho přirozené potřeby jistě nebudou příliš odlišné od potřeb, které přímo sálají z mé dcerky. Dále vůbec nemám problém s tím, že dotyčná je nevidomá - totéž bych řekla i kterékoli jiné matce. A když paní toužila po rovnoprávnosti, tak jsem s ní také jako s kýmkoli jiným jednala, na rovinu. A to jsem ještě spolkla chuť podotknout, že pokud  nemá v okolí dost ochotných lidí k náročnějším společným procházkám, stačilo si aspoň na dvě hoďky týdně zaplatit opět nějakou asistentku z tyflo centra, za kterou už ovšem nechce utrácet. Nuzně nežijí, jen mají jiné priority, do čeho dávat peníze. Nevidomá matka měla dále pravdu v tom, že nemám potuchy jak se jí těžce žije. Nicméně co mám zase zmapováno skvěle, je přehled, v čem je těžký můj život. Jsem v týdnu většinu dne sama na dítě a psa, což není úplně snadné zkombinovat ohledně venčení. K tomu jakožto podnikavá umělkyně sem tam doma po nocích pracuji, zatím stále zdarma a na nejisté příjmy teprve čekám. To je fajn motivace k nadstandartním výkonům. A mám také hned několik přátel, kteří jsou na vozíčku nebo pečují o těžce postiženého potomka. S těmito lidmi jsem v kontaktu a chci mít sílu pro naslouchání jejich steskům. A co především: musím být fit a k dispozici své rodině. Jakmile přijdou děti, nejcennější a nejvzácnější komoditou se stává čas. Proto si pečlivě vybírám, s kým, kolik jej a k čemu budu trávit. Jistě mi mnozí potvrdíte, že ve stadiu malých prcků jste na pár let, někdy i na trvalo, ztratili některé přátele. Není v tom zášť ani selhání té či oné strany. Jen se příliš změnily zájmy a cíle, už to neladí, dře to. Je lépe setkávání s kamarádkou z dětství omezit či přerušit, než je udržovat uměle z nostalgie a činit je stále trapnějšími. A nové kontakty sice vznikají také (např. "kočárkové kamarádky"), ale i ty jsou oboustranně lustrovány a co neklape, to se omezí na náhodná setkání - a tak je to přirozené, tak to má být. Navíc není snadné mít za kamaráda někoho, za koho při setkání nesete částečně zodpovědnost a potřebuje více vaší soustředěnosti, než je běžné. Tedy oprava: snadné to je, pakliže jste si velmi blízcí a ono přátelství vám dává zpět energii vloženou. Ale jinak bohužel ne.

Co jsem se tedy snažila sdělit? To, že i lidé, kteří značně vybočují ze společensky vžitého normálu, mohou být kvalitními spoluobčany, pracovníky, rodiči. A my nemáme právo je odsuzovat, pokud k tomu nemáme konkrétní vážný důvod. Ale také nemáme povinnost sdílet s nimi více citů a času, než kolik cítíme jako přirozenost.